ANNO 2015

Anajsela

Chovatelská stanice

Jsem naprosto ohromena a fascinována mocnou matkou přírodou. Již podruhé mám tu možnost pozorovat, jak má nejvěrnější a nejúžasnější přítelkyně Mína – i bez jakýchkoliv babských rad, moudrého čtiva a všeznalého googlu – řídíce se pouze přirozeným instinktem přivede za pár dní na tenhle svět nový život. Čím jsem starší, tím mě to nějak víc bere. Ona je prostě úžasná…vesele pobíhá za míčkem, sonduje kačeny v potoce, nebýt na vodítku tak plave jako by se nechumelilo, a potom to klidně doma – po pečlivé úpravě zevnějšku – zalomí v porodní bedýnce a celou noc prochrupe tam na dece, protože jí prostě instinkt velí, že potřebuje místo, kam tu drobotinu za pár dní složí. Vůbec jí nevadí, že já nad ní dojetím bulím, protože to je prostě doják jak blázen a nikdy to dost dobře nemůžu pochopit, protože já jsem ovlivněná těma bláznivejma googlama a wikipediema, informacema o tom, jak to má správně probíhat a co nezapomenout, abychom byli připravení….a nakonec? Nakonec stejně 2/3 z těch věcí nebudeme potřebovat, protože ona je prostě tak úžasně dokonalý stvoření, že všechno zvládne bez pomoci a já zase akorát budu sedět s vyvalenýma očima, otevřenou pusou a potečou mi slzy jak hrachy….ty poslední noci jsou nejnáročnější. Neodolala jsem a do bedýnky si zalezla k Mínušce. Miminka se mrskají a jsou v tuhle příšernou hodinu tak čilá…asi mi musejí načutat do ruky spoustu vzkazů tam z pupíku o tom, jak tu už za týden budou řádit a budou dělat radost svým budoucím páníkům…
Carmen má můj neskonalý obdiv a patří jí díky za to, že je právě ona tou mou osudovou. K tomu prostě slova nestačí.
Tak nám držte palce, ať je v tom finále vše jak má být…..